Výčet důvodů, pro které lze potomka vydědit a jejich detailní rozbor. Ukázky situací, kdy ani precizně formulovaný důvod vydědění nemusí mít zamýšlené následky. Příklady z praxe.

Listinou o vydědění je potomek zbaven práva na podíl na majetku po svém zemřelém rodiči, na který by měl jinak přímo ze zákona nárok. Protože však nelze akceptovat, aby k vydědění vlastních dětí docházelo jen z důvodu rozmaru či svévolného chování zůstavitele, stanoví občanský zákoník konkrétní důvody, pro které tak lze učinit, a žádné jiné nepřipouští.

Zákonné důvody pro vydědění jsou:

• potomek zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi
• neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, jaký by projevovat měl
• byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze
• vede trvale nezřízený život
• je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová tzv. povinný díl

Obecně lze konstatovat, že do listiny o vydědění stačí uvést jen jeden z výše uvedených důvodů a dále jej nijak nerozvádět, nicméně z praxe nelze než doporučit důvod vydědění co nejpodrobněji rozepsat a konkretizovat. V rámci pozůstalostního řízení totiž může vyděděný potomek zůstavitelem uvedený důvod zpochybňovat či dokonce popírat, a pokud tento důvod nebyl zůstavitelem v listině o vydědění výstižně a přesvědčivě popsán, jen těžko se zpětně dokazuje k čemu a za jakých okolností v minulosti došlo. Často poté dochází k přerušení pozůstalostního řízení a všichni dědici jsou nuceni čekat, než námitky a tvrzení vyděděného potomka přezkoumá v rámci sporného řízení soud. Pozůstalostní řízení se tak může protáhnout o rok i více, což mimo jiné znamená, že dědici nemají po celou tuto dobu přístup k majetku po zůstaviteli – nemohou ho řádně spravovat, využívat ho či ho třeba prodat.

Nutno však dodat, že ani precizně formulované důvody pro vydědění, které by byly v listině o vydědění uvedeny, nemusejí ke kýženému vydědění potomka nakonec vést. Vyděděný potomek totiž v určitých případech může prokázat, že zůstavitel možná vnímal z jeho strany nějaké špatné chování, ale fakticky tomu tak nebylo. Zůstavitel si totiž za života mohl určité skutečnosti vykládat chybně, anebo mohl nedobrý vztah mezi ním a potomkem dokonce vzniknout z důvodů na jeho straně. Pojďme si proto podrobněji rozebrat jednotlivé důvody pro vydědění a nastínit situace, které mohou v praxi nastat.

1) Tvrzení zůstavitele, že mu potomek neposkytl potřebnou pomoc v nouzi

• Pro zdárné vydědění potomka z tohoto důvodu je třeba, aby se zůstavitel dostal do stavu skutečné a objektivní nouze. Ta přitom nemusí být nutně pouze materiální, tj. v podobě nedostatku finančních prostředků, ale může se jednat i o různé mezní životní situace typu živelní pohromy, těžkého úrazu, vážné nemoci či úmrtí někoho blízkého. Nouzi může pociťovat i člověk, který si z důvodu vysokého věku již není schopen zajistit vlastními silami základní životní potřeby nebo se nedokáže sám dopravit k lékaři atd. V každém případě je ale při sepisování listiny o vydědění třeba splnit podmínku, že životní situace pisatele byla opravdu vážná a bylo nezbytné ji řešit.
• Ten, kdo chce vydědit, by měl vždy zvažovat, zda v rozhodnou dobu potřeboval pomoc právě od svého potomka, zda si ji nemohl opatřit i sám či prostřednictvím jiné osoby nebo specializované organizace. Je třeba rovněž pamatovat na to, že v případě sporu o platnost vydědění by se mj. také posuzovalo, zda vyděděný o potřebě pomoci na straně zůstavitele vůbec věděl a zda bylo v jeho silách mu tuto pomoc poskytnout. Jen těžko lze totiž od potomka spravedlivě požadovat rychlou a aktivní pomoc, žije-li trvale v zahraničí, nebo je-li na tom po zdravotní či materiální stránce ještě hůře, než zůstavitel.
• K účinnému vydědění by nemuselo dojít ani v případě, vyjde-li najevo, že potomek zůstaviteli ve stavu nouze svoji pomoc nabídl, ale byl odmítnut, anebo pokud by se prokázalo, že ani zůstavitel sám svému potomkovi v nouzi nepomohl, ačkoli jím o to byl výslovně požádán.

2) Tvrzení zůstavitele, že o něj potomek neprojevoval opravdový zájem

• Tento důvod bývá v listinách o vydědění nejčastěji uváděn a současně také bývá častým předmětem dědických sporů. Mnohdy je totiž obtížné určit, jaké chování a v jakém rozsahu svědčí o opravdovém zájmu potomka o zůstavitele, a co lze již považovat za nedostatečný zájem. Zdálo by se, že pokud si zůstavitel v listině o vydědění stěžuje, že jeden potomek ho pravidelně doma navštěvuje, pomáhá mu s nákupy a denně mu telefonuje, zatímco druhý ho navštíví jednou za několik let a jinak ho kontaktuje pouze sporadicky, je zde jasný důvod pro vydědění tohoto druhého potomka. Jakmile však v rámci pozůstalostního řízení vyjde najevo, že potomkův zdánlivý nezájem byl odůvodněn jeho trvalým pobytem na opačném konci světa, jeví se být zůstavitelovo rozhodnutí vydědit ho z důvodu nezájmu o jeho osobu jako nespravedlivé, a v případném soudním sporu ohledně toho, zda zůstavitel důvod k vydědění měl či neměl, by tento potomek zřejmě uspěl.
• Obtížně se rovněž hodnotí samotná opravdovost zájmu potomka o zůstavitele; prokazování, že zůstavitele sice pravidelně navštěvoval a blahopřál mu k narozeninám, avšak činil tak pouze formálně a účelově, je v pozůstalostním řízení prakticky nemožné. Poměrně často také vyjde najevo, že vinu na tom, že potomek o svého rodiče za jeho života neprojevoval opravdový zájem, nesl především rodič sám. Jde o případy, kdy rodič opustil svoji rodinu v době, kdy jeho potomek byl ještě malé dítě, založil si rodinu novou a o opuštěného syna či dceru se zcela přestal zajímat. Těžko pak po takovém potomkovi chtít, aby v dospělosti vyvíjel zvláštní aktivitu k dohledání svého biologického rodiče a pokoušel se s ním navázat blízký vztah.
• Známé jsou i případy, kdy se potomek až po smrti osoby, která ho vydědila, dozví, že byl jejím potomkem (nejčastěji v rámci pozůstalostního řízení, ke kterému byl předvolán). I v tomto případě mu lze jen obtížně klást za vinu, že se o svého předka nezajímal. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že rozhodne-li se zůstavitel sepsat prohlášení o vydědění potomka z důvodu jeho nezájmu o něj, měl by vždy předem zvážit, zda potomkovi nebránily v kontaktu s ním objektivní důvody, zda měl sám o kontakt s ním zájem a zda svým vlastním přístupem nezájem potomka o svoji osobu nezapříčinil.
• Pod neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele ze strany potomka jsou řazeny i případy, kdy potomek zájem sice projevuje, ale způsobem nevhodným či hrubým – je vůči svému rodiči verbálně agresivní, ponižuje ho, dělá mu naschvály. Patří sem například i tzv. šikanózní návrhy typu podání návrhu na soudní omezení svéprávnosti rodiče, ač pro to nejsou žádné objektivní důvody. Tato konkrétní jednání (či jiná obdobná) jsou bezpochyby důvodem pro vydědění ve smyslu občanského zákoníku.

3) Tvrzení zůstavitele, že jeho potomek byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze

• Odsouzení vyděděného potomka pro trestný čin lze v rámci pozůstalostního řízení snadno prokázat doložením pravomocného soudního rozhodnutí, nicméně ne vždy z něj bude jednoznačně vyplývat, že spáchaný trestný čin svědčí rovněž o zvrhlé povaze viníka. Občanský zákoník přitom pro účely vydědění na splnění této podmínky trvá, a to proto, aby potomci nebyli vyděďováni z příčin, které jsou z pohledu vzájemných rodinných poměrů bezvýznamné (potomek může být třeba odsouzen za neúmyslné zabití při dopravní nehodě nebo hospodskou rvačku ze žárlivosti). Prokázat zvrhlost povahy potomka není snadné, nicméně určitým vodítkem by pisateli listiny o vydědění mohly být v odůvodnění soudního rozhodnutí uvedené přitěžující okolnosti, tj. například spáchání trestného činu ze ziskuchtivosti, pomsty, národnostní, rasové, etnické, náboženské či třídní nenávisti, nebo pokud byl trestný čin spáchán surovým či zvlášť trýznivým způsobem. Pokud v soudním rozhodnutí žádné takové důvody zmíněny nejsou a nelze je doložit ani jinak, nemuselo by být k listině o vydědění v pozůstalostním řízení přihlédnuto a vyděděný by dědit mohl.
• Je třeba pamatovat i na to, že pokud dojde u potomka k zahlazení odsouzení, nemůže jej již zůstavitel pro tento důvod vydědit. Na pachatele trestného činu totiž nemůže být po právní moci rozhodnutí o zahlazení odsouzení hleděno jako na odsouzeného.
• Zvrhlost potomka je dobré posuzovat i s ohledem na to, zda se konkrétní jím spáchaný trestný čin vůbec mohl dotknout zůstavitelovy cti; pokud sám zůstavitel byl trestán například za týrání a násilnické chování, nemá morální právo svého potomka za tentýž čin vydědit.

4) Tvrzení zůstavitele, že jeho potomek vede trvale nezřízený život

• Pod nezřízeným životem si lze představit chování, které dlouhodobě není v souladu s dobrými mravy. Patří sem například opilství, drogová závislost, gamblerství, trvalé vyhýbání se práci, zanedbávání povinné výživy, získávání prostředků k životu nelegální činností, opakované zadlužování se bez možnosti dluhy splácet apod. Ve všech těchto případech se nesmí jednat o chování pouze ojedinělé, ale trvalého rázu, kdy zpravidla ani není pravděpodobné, že by se dotyčná osoba vrátila k běžnému způsobu života, jak je vnímán většinovou společností.
• I v těchto zdánlivě jednoduchých případech může být oprávněnost vydědění v rámci pozůstalostního řízení zpochybněna, a to v případě prokázání, že potomek vede nezřízený život v důsledku nefunkčního rodinného zázemí, ve kterém vyrůstal, či že zůstavitel, který ho vydědil, vůči němu neplnil řádně své rodičovské povinnosti. Stejně tak se může při posuzování důvodnosti vydědění přihlížet i ke způsobu života samotného zůstavitele; bylo by jistě v rozporu s dobrými mravy, kdyby zůstavitel, který je sám patologicky závislý například na hracích automatech, mohl z toho samého důvodu vydědit svého potomka.

5) Tvrzení zůstavitele, že jeho potomek je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová tzv. povinný díl

• Důvodem pro vydědění je v tomto případě potomkovo nehospodárné nakládání s majetkem, tedy např. chorobné nakupování objektivně nepotřebných věcí, utrácení peněz na hracích automatech, za drogy, zbytečné zadlužování se, splácení starých dluhů vytvářením dluhů nových apod. Zůstavitel však může tento druh vydědění učinit jen tak, že povinný díl zadluženého či marnotratného dědice výslovně zanechá dětem tohoto dědice, případně jejich potomkům. Je tedy nezbytné, aby sám vyděděný měl v době smrti zůstavitele alespoň jednoho potomka; nemá-li, nemůže být z tohoto důvodu vyděděn.
• I v případě tohoto typu vydědění se vyděděný potomek může účinně bránit například prohlášením a následným doložením, že sice je zadlužený, ale své dluhy řádně a včas splácí, případně, že byl zadlužen v době, kdy zůstavitel listinu o vydědění sepisoval, ovšem nyní již žádné dluhy nemá, či že se zůstavitel domníval, že žije marnotratně, ve skutečnosti však jeho nákladný život korespondoval s jeho vysokými příjmy… Každý jednotlivý případ vydědění tak bude třeba posuzovat individuálně s ohledem na majetkové poměry a postavení vyděďovaného potomka. V obecné rovině však lze konstatovat, že zadlužení potomka by mělo v době smrti zůstavitele trvat a mělo by být co do rozsahu objektivně značné.

Závěrem…

Je evidentní, že úspěšně vydědit nezdárného potomka nemusí být vždy snadné a prokáže-li se, že byl vyděděn neplatně, je třeba počítat s tím, že bude mít právo na svůj povinný díl v plné výši. Aby k této situaci nedošlo, a rovněž z důvodu předejití případnému soudnímu sporu mezi vyděděným a ostatními dědici, velmi doporučuji důkladně promyslet všechny okolnosti pro které chcete vydědit, a důvod či důvody vydědění formulovat podrobně a s maximální rozvahou.

Ráda pomohu při řešení Vašeho konkrétního případu v oblasti dědického práva nebo jiných právních služeb.