O snění na ulici, o snění v noci a taky o fotkách jsme si povídali s fotografem Pavlem Dufkem. Náš rozhovor se uskutečnil  u příležitosti vernisáže výstavy fotek Street Dreamers, kterou naše vzdělávací centrum finančně podpořilo.

Vaše poslední výstava má název Street Dreamers, proto se musím zeptat – o čem sníte, když chodíte ulicemi?

O skvělé fotce. Aby vznikla, musí to být souhra spousty věcí. Někdy si najdu super místo a velmi dobře si dokážu představit, jaká by z toho mohla vzniknout fotka a potom nic. Chce to opravdu hodně trpělivosti. Ale i tak to nemusí nikdy vyjít. Ten proces je pro mě moc důležitý a ještě důležitější pro mě je, abych tvořil něco nového. Ono někoho kopírovat je sice klasický začátek street fotografa. Každý nejdřív hledá na sociálních sítích, co se mu líbí a potom to zkouší udělat stejně. Ale přijde zklamání, protože očekávané uznání to nepřinese. Navíc se dneska brzo provalí, že je jen kopií někoho už známého. Ta na začátku zmíněná skvělá fotka musí být prostě moje vlastní.

Zdají se Vám sny, když spíte? O čem byl ten poslední?

Nevím o tom. Já většinou padnu jak mrtvola, akorát že se ráno probudím. Asi jsem málo odpočívací typ, pořád něco dělám.

Jaký sen byste si ve svém životě rád splnil?

Nějaký malý statek nebo chalupa, třeba na Vysočině a ze stodoly malou galerii s kavárničkou. Bylo by to trochu obyčejné, ale lidskému srdci blízké.

Jaké fotky Vás baví fotit?

Dobrá otázka. Od začátku tohoto roku si uvědomuji, že čím dál víc mě zajímají lidé, které fotím a nejradši bych se s nimi bavil a zjistil jejich životní příběh a fotografoval to trochu do hloubky. Ale je to z říše snů. Takže se aspoň snažím fotit tak, aby bylo poznat, že o tom ti lidi vědí, teda aspoň někdy. Teď fotografuji co mě moc baví, ale napíšu o tom pod další otázkou.

A na jaké fotky se rád díváte?

Na osobní fotografie. Čím dál víc mě zajímá obyčejný život lidí. Myslím, že se stává čím dál vzácnější. Včetně jeho nedokonalostí, které mu dodávají jedinečnost.

Na jakých projektech nyní pracujete?

Fotografuji projekt Ukrajinské děti. Začátkem letošního března na našem konci Prahy vznikla totálně punkově ukrajinská třída. Určitě jedna z prvních v Česku a rozhodně první v místě mého bydliště. Před první pondělní schůzkou jsem se domluvil, jestli mohu přijít fotografovat. Bylo to pro mě dost depresivní, pocit bezmoci a hrůzy, co napadení Ukrajiny Ruskem způsobilo. První den jsem tam byl asi dvě hodiny a odcházel jsem totálně rozhozený. V tom týdnu jsem je šel fotografovat ještě dvakrát, protože se scházeli v zasedačce Místního úřadu. Všechno vznikalo za běhu, s neuvěřitelným nasazením několika lidí. Zorganizoval jsem diskuzi a dražbu několika obrazů a fotografií a výtěžek byl z větší části použit pro tuto třídu. Také přijelo několik učitelek z Ukrajiny, tak začaly učit a z peněz z dražby jsme část použili i pro ně, protože nebylo jasné, kdy a jestli vůbec dostanou peníze alespoň na základní jídlo. Mnoho z nich nemělo ani pantofle nebo propisku.

Podařilo se nám i díky fotografiím získat nové prostory ve formě mobilních kanceláří, kde se teď už učí podobně jako ve škole. Což je moc dobře.

Několik fotografií jsem jim promítal v kině, to bylo super, jak se smáli a poznávali třeba
děti, které teď chodí do jiné školy. Pro mě teď začíná zpracovávání fotografií. Chci udělat knihu. Minulý týden jsem to diskutoval se spoluorganizátorkou celé této akce a dodala mi nové nápady a chuť to dotáhnout.

A je super, když někoho z nich potkám venku, že mě na dálku zdraví. Moc jim děkuji za důvěru.

Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl fotografem?

Učitelem. Jsem zapojený v projektu Den pro školu a byl jsem v několika třídách mluvit o
fotografické profesi. Ono fotografování lidí je také práce s lidmi, tak to mám takto propojené. Možná jsem na to měl v životě přijít alespoň o deset let dřív. Ale to by vlastně taky nešlo.

Protože tento rozhovor připravujeme pro vzdělávací centrum, ráda bych také zeptala, co byste si přál se naučit?

Myslím, že mi chybí větší sebedůvěra a sebejistota. To bude mít většina lidí, co chodila do škol ještě v době komunismu. Když jsem fotografoval u vás ve vzdělávacím centru jeden kurz, tak tam Ruda hodnotil různé podnikatelské plány a touhy a vlastně dodával těm “žákům” odvahu to zkusit a ukazoval i různá úskalí. Vnikla tam společná debata o tom, jak daný nápad uskutečnit.

Pokud se o práci fotografa Pavla Dufka chcete dozvědět více, navštivte webové stránky paveldufek.com.