Člověk člověku vlkem. Tohle latinské úsloví se používá v situacích, kdy se k sobě lidé chovají zle, agresivně, podrazácky, bezohledně. Nevím proč, ale vždycky mi to přišlo vůči vlkům nespravedlivé a zlé. Možná i proto, že moje jméno – Rudolf – je starogermánského původu a jeho význam je „slavný vlk“.

Když se mi nedávno dostala do ruky kniha Elli H. Radingerové – Moudrost vlků, nemohl jsem tudíž odolat. Chtěl jsem o nich vědět víc. Kromě toho, že kniha je úžasně napsaná, ukazuje život těchto zvířat zprostředkovaný jednou z nejuznávanějších současných odbornic na jejich život. A opravdu – strašně vlkům křivdíme. Popravdě řečeno, po přečtení knihy si říkám, že kdybychom se k sobě chovali jako vlci, bylo by nám všem mnohem lépe. Jejich soužití má řád a pravidla, ale je i velmi svobodné a zároveň odpovědné vůči smečce. Věděli jste třeba, že vlčí smečka se stará o své nemocné a staré členy? To nedělají ani lidoopové.

Ale proč vám to tady píšu a proč se snažím oslovit právě personalisty? Často se při svých přednáškách setkávám s lidmi ve věku 50+, kteří mi říkají, jak jsou už dopředu diskvalifikovaní při výběrových řízeních. Jsou už „staří“, firmy v nich nevidí budoucnost. Přijde mi to nesmyslné a hloupé. A vzpomněl jsem si na všechny tyhle lidi a také na personalisty právě při četbě této knihy. Narazil jsem v ní totiž na zajímavou a inspirativní informaci. Výzkumy vlků ukazují, že smečka, která má ve svém středu alespoň jednoho starého vlka, je o 150% úspěšnější při lovu oproti smečkám, které staré vlky nemají.    

 To stojí za úvahu a inspiraci, ne?, milí personalisté.