Zaměstnavatel vždy musí zbystřit pozornost, pokud je příjem zaměstnance nižší než minimální mzda. V takové situaci musí rozhodnout, jestli bude provádět dopočet a doplatek pojistného do minima (a kdo bude tento doplatek hradit – zda zaměstnanec nebo zaměstnavatel), anebo zda můžete relevantně odvést pojistné z příjmu nižšího než 20 800 Kč.

Pokud zaměstnavatel neprovádí dopočet a doplatek pojistného do minima, pak musí mít k dispozici doklad, který jej k tomuto postupu opravňuje. Takovým dokladem může být například registrace zaměstnance ve „státní kategorii“ (třeba jako poživatele některého z důchodů), jiné zaměstnání s příjmem alespoň na úrovni minimální mzdy, souběžná samostatná výdělečná činnost jako hlavní zdroj příjmů, tedy s placením alespoň minimálních záloh osobou samostatně výdělečně činnou, což zaměstnanec dokládá zaměstnavateli čestným prohlášením, aj.

Překážky v práci, ať už na straně zaměstnance nebo zaměstnavatele, mají přímý vliv na placení pojistného na zdravotní pojištění v případě potřeby provedení dopočtu a doplatku pojistného do minimálního vyměřovacího základu, resp. do jeho poměrné části, pokud tato povinnost pro zaměstnavatele platí. Výčet důležitých osobních překážek v práci na straně zaměstnance je uveden v ustanoveních § 191 až 199 z. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti jsou obzvláště významnými důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance vyjmenované v § 191 zákoníku práce, mezi které patří například dočasná pracovní neschopnost zaměstnance (nemoc), ošetřování dítěte mladšího 10 let nebo jiné fyzické osoby, mateřská a rodičovská dovolená, anebo také období čerpání otcovské. Pokud se jedná o tyto překážky v práci na straně zaměstnance, pak v případě příjmu nižšího než minimální vyměřovací základ, případně nižšího než jeho poměrná část, hradí doplatek pojistného do zákonného minima prostřednictvím zaměstnavatele zaměstnanec.

V dalším textu se soustředíme na postup zaměstnavatele při překážkách v práci na jeho straně s ohledem na aktuálně platnou výši minimální mzdy. V ustanovení § 3 odst. 10 z. č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou pro případ dopočtu do minima zaměstnavatelem při překážkách na straně organizace zmíněna v odkazu č. 16 zákonná ustanovení § 129 a 130 ještě „starého“ zákoníku práce. Nicméně s účinností od 1. 1. 2007 již v této situaci vycházíme z ustanovení § 207 až 209 zákoníku práce, ve kterých jsou překážky v práci na straně zaměstnavatele konkretizovány.

Potíže na straně zaměstnavatele

V praxi jsou nejčastěji se vyskytující překážkou v práci na straně organizace situace popisované v ustanovení § 209 zákoníku práce, kdy se o překážku v práci na straně zaměstnavatele jedná tehdy, pokud zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách. V těchto případech se může zaměstnavatel dohodnout s odborovou organizací o poskytování náhrady mzdy ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku. Pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace, může být tato dohoda nahrazena vnitřním předpisem.

Jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele jsou specifikovány v § 207 zákoníku práce jako prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy.

Návaznost na minimální vyměřovací základ zaměstnance

Zaměstnavatelé mohou kdykoli řešit ve zdravotním pojištění otázku zabezpečení odvodu pojistného ve vazbě na minimální vyměřovací základ zaměstnance. To znamená, že zaměstnavatel musí při placení pojistného za zaměstnance dodržet zákonné minimum za předpokladu, že se na zaměstnance (a tedy i na zaměstnavatele – plátce pojistného) vztahuje povinnost odvodu pojistného nejméně z minima 20 800 Kč při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc.

U vybraných skupin zaměstnanců, konkrétně vyjmenovaných v ustanovení § 3 odst. 8 z. č. 592/1992 Sb. (viz dále) nemusí být minimální vyměřovací základ dodržen a pojistné se v takových případech vždy odvádí ze skutečné výše zúčtovaného hrubého příjmu bez ohledu na minimální vyměřovací základ. Podmínkou pro uplatnění tohoto postupu je evidence takové osoby v příslušné kategorii po dobu celého kalendářního měsíce. Pokud období registrace netrvá celý kalendářní měsíc, musí být zajištěn odvod pojistného nejméně z poměrné části minimálního vyměřovacího základu za ty kalendářní dny, ve kterých není evidována okolnost, která toto minimum snižuje.

Základní zásady

Jestliže se na zaměstnance (a zaměstnavatele) vztahuje povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu 20 800 Kč, platí souvislosti s překážkami v práci na straně zaměstnavatele následující zásady:

• pokud se na zaměstnance ze zákona (§ 3 odst. 4 a odst. 6 z. č. 592/1992 Sb.) vztahuje povinnost placení pojistného na zdravotní pojištění nejméně z minimálního vyměřovacího základu, musí být zajištěn odvod pojistného alespoň v minimální povinné výši zaměstnavatelem, který je plátcem pojistného za zaměstnance
• nedosahuje-li hrubý příjem zaměstnance v příslušném kalendářním měsíci aktuální výše minimální mzdy, provádí zaměstnavatel dopočet (a následný doplatek) pojistného do minimálního vyměřovacího základu
• pokud je vyměřovací základ nižší než minimální mzda zapříčiněn v důsledku překážek v práci na straně organizace z důvodů uvedených v § 207 až 209 zákoníku práce, hradí doplatek do minima zaměstnavatel – viz dále uvedený příklad
• odvod pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu musí být zabezpečen i v případech, kdy zaměstnanec pracuje na zkrácený pracovní úvazek

Příklad  

Hrubý příjem zaměstnance pracujícího na základě pracovní smlouvy činí 28 000 Kč. Z důvodu výrazného poklesu odbytu se zaměstnavatel dohodl s odborovou organizací o poskytování náhrady mzdy od května 2025 ve výši 60 % průměrného výdělku. Z tohoto důvodu činí hrubá mzda zaměstnance 16 800 Kč.

Vztahuje-li se na zaměstnance povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu, je postup zaměstnavatele následující:

1) Prostřednictvím zaměstnavatele se odvede doplatek pojistného ve výši 13,5 % z rozdílové částky 4 000 Kč (20 800 – 16 800) x 0,135 = 540 Kč (hradí dle výše uvedeného zaměstnavatel)

2) Zaměstnavatel odvede pojistné v celkové výši: 0,135 x 20 800 = 2 808 Kč

3) Zaměstnanci strhne z platu 1/3 pojistného ze skutečně dosaženého příjmu, což představuje celkovou platbu zaměstnance. Výpočet:

4) Ze svých prostředků pak zaplatí zaměstnavatel:

• 2/3 pojistného z hrubé mzdy 16 800 Kč, tj. 1 512 Kč
• a dále doplatek pojistného 540 Kč, tj. celkem 2 052 Kč

Stejně by zaměstnavatel postupoval i tehdy, pokud by zaměstnanec pracoval na zkrácený pracovní úvazek nebo kdyby měl v daném kalendářním měsíci neplacené volno nebo vykázanou neomluvenou absenci, a to bez ohledu na rozsah těchto nepřítomností zaměstnance v práci.

Zaměstnanci bez minima

Podle § 3 odst. 8 z. č. 592/1992 Sb. neplatí minimální vyměřovací základ pro osobu:    

• a) s těžkým tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením, která je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P podle zvláštního právního předpisu;
• b) která dosáhla věku potřebného pro nárok na starobní důchod, avšak nesplňuje další podmínky pro jeho přiznání;
• c) která celodenně osobně a řádně pečuje alespoň o jedno dítě do sedmi let věku nebo nejméně o dvě děti do 15 let věku;
• d) která současně vedle zaměstnání vykonává samostatnou výdělečnou činnost a odvádí zálohy na pojistné vypočtené alespoň z minimálního vyměřovacího základu stanoveného pro osoby samostatně výdělečně činné,
• e) za kterou je plátcem pojistného stát
• f) která je pouze příjemcem odměny pěstouna

pokud tyto skutečnosti trvají po celé rozhodné období (kalendářní měsíc). U těchto vybraných skupin zaměstnanců nemusí být minimální vyměřovací základ dodržen a pojistné se v takových případech odvádí ze skutečné výše zúčtovaného hrubého příjmu bez ohledu na platný minimální vyměřovací základ.