Možná to znáte. Obchodník vypracuje plán prodejů. Zváží dosavadní výsledky, zohlední aktuální vývoj na trhu a možná rizika. Většinou se raději drží „při zemi“. Jeho nadřízení si ho pozorně vyslechnou a plán upraví směrem vzhůru tak, aby byli vlastníci a investoři spokojeni. Obchodník se pak celý rok třese strachy, snaží se odhadnout, jak to asi dopadne, aby nakonec plán se slávou přeplnil nebo bez slávy nesplnil. Většinou se do původně plánovaných čísel nikdo nikdy netrefí. Když trochu upravím slova klasika, pak „tento způsob plánování zdá se mi poněkud nešťastným“.
Podle mého názoru se často plánují jen „zbožná přání“ a nikoliv realita, nebo se podmínky na trhu mění tak rychle, že se plánovat vůbec nedá.
A pokud se už něco naplánuje, není úplně zřejmé, jak toho lze konkrétně dosáhnout. Proto jsem se rozhodl své podnikání neplánovat. Tedy ne v tradičním pojetí. Co mě však zaujalo, je Baťova myšlenka plánování podle předpokladů, která spočívá mimo jiné v rozložení cíle na dílčí kroky, které vedou k jeho dosažení. Další nutnou podmínkou takového plánování je pracovat pouze s tím, co mohu skutečně ovlivnit.
Jistě se mnou budete souhlasit, že jedním z hlavních ekonomických cílů každého podniku je dlouhodobá finanční stabilita. Tedy schopnost vydělat tolik, abych pokryl veškeré své závazky. A aby mi pokud možno ještě něco zbylo. Plánování podle předpokladů může potom vypadat následovně:
Abych si svou prací „vydělal“, musí mi za ni někdo zaplatit. Aby mi mohl někdo zaplatit, musím fakturovat. Abych mohl fakturovat, musím úspěšně realizovat nějaký projekt a předat hotové dílo. Abych mohl předat hotové dílo, musí si ho někdo objednat. Aby si ho někdo objednal, musí se o něm někdo dozvědět nebo o něm musím s někým jednat. A takové jednání musím nejprve domluvit. Nebo to musí být takový výrobek, který se tak říkajíc „prodává sám“.
Jak z výše uvedeného příkladu vidíte, plánovat výsledek, tedy výši prodejů, je sice krásné, ale nestačí to. Bez toho, abych „naplánoval“ všechny potřebné kroky, které pro dosažení tohoto cíle musím udělat, je to ve své podstatě jen věštění z křišťálové koule. Každé plánování by tedy mělo začínat otázkou: „Mám výrobek nebo službu, o kterou budou mít moji zákazníci skutečně zájem?“ A pokud ne, měl bych se vážně zamyslet, co nového nebo lepšího jim nabídnout. Abychom měli o čem jednat, na co obdržet objednávku, co úspěšně dokončit, vyfakturovat a za co nakonec dostat zaplaceno.
Místo plánování prodejních výsledků, sledování podílu na trhu a analýz všeho možného tedy nejraději dělám to, co je třeba. Věnuji se své práci, svým zákazníkům a neustále přemýšlím nad tím, co potřebují a co dalšího bych jim mohl nabídnout. Chodím s otevřenýma očima, rozhlížím se kolem sebe a vítám všechny příležitosti, které se přede mnou objeví.
Někdo může namítnout, jak s tímto „neplánováním“ zajistím dlouhodobý růst svého podniku, jak mohu vědět, zda nezavedu svůj „podnikatelský koráb“ na útes nebo mělčinu. Odpovím vám na rovinu, já to nevím. Ale ani Kolumbus nevěděl, zda popluje měsíc nebo rok. Dokonce neměl ani nejmenší tušení, zda vůbec někam dopluje. Věděl však, že má ty nejlepší lodě, zkušenou posádku a věřil, že svého cíle jednou dosáhne. Postupně, krok za krokem, přesně tak, jak mu to širý oceán dovolí.