CO SE TO DĚJE?

Nemám do ničeho chuť. Je mi divně, chybí mi radost. Jsem jak vymačkaný citron. Já? Vždyť jsem byla vždy plná elánu, pozitivně naladěná, těšila se, co zítřek přinese. A najednou nic. Prázdno, chci být doma, sama se sebou. Nemám sílu někomu vysvětlovat proč. Prostě to tak je.

A co dál, zvládnu se z toho dostat? Mám strach. Vždy jsem přeci vše zvládala, rodinu – školu, kroužky, vaření, úklid, práci – vše na 150%. Tak, proč ne teď?

Volá mi kamarádka. Mám jí to vzít? Vždyť co jí budu říkat? Že nic nezvládám, po tom všem, co jsme dokázala? Telefon zvedám… povídám jí, co se děje. Slyším: Moje milá, zřejmě ses chytla do sítě. Říká se tomu SYNDROM VYHOŘENÍ. Jo, já vím, brali jsme to na „vejšce“. Jsou na toto téma pořádané kurzy osobního rozvoje. Tento stav znamená, čím dal větší problém dnešní společnosti. Postihuje často lidi, kteří chtějí mít vše v pořádku, věci pod kontrolou a nevědí, jak a kdy odpočívat. Třeba i mě, třeba i tebe.

No tak je to tady. A co s tím? Já se nevzdávám, nenechám se lapit do sítě, nechám se zachránit!

Pauza v práci, klidně neschopenka minimálně na měsíc. První dny v posteli. Povinnosti, které jsou nutností jen v mé hlavě, předat svým blízkým, kamarádům, kolegům.

Doma: Vždyť manžel také zvládne dětem udělat snídani a svačinu. Oběd mají ve škole a večeře může být těch pár dnů klidně studená. Také máme babičky, dědečky a restauraci nedaleko domu. Manžel pro jídlo zajede, proč ne! Úklid počká, a vlastně i manžel a děti mají ručičky a nožičky.

Můžu jít k odborníkovi, vždyť v dnešní době je to normální. Je normální 😊 jít k psychiatrovi, psychologovi, na psychoterapii. Ale možná to nebude třeba. Možná stačí vystoupit na čas z rozjetého vlaku povinností a musů a uvědomit si, co je opravdu důležité. A co to je? Mít se rád, dělat si radost, plnit si sny. Dál se vzdělávat, chodit do práce, která nás baví. Ostatní přijde samo. Zdraví se zlepší, vrátí se radost a budeme pyšní na hezké vztahy s lidmi kolem nás. Proč? Získáme novou sílu, energii a chuť věci měnit k lepšímu. Bude nám hezky!

Vymyslím, jak věci měnit třeba formou her, výzev a odměn. Aby nás to všechny společně bavilo. Ale až mi bude dobře.

V práci: O práci se podělím s kolegy. Dám jim důvěru, že ji zvládnou, tak jak je potřeba a třeba i lépe. Každý z nás na úkoly kouká jiným pohledem, a právě ten jeho může být velkým přínosem. Dám lidem kolem sebe prostor vyjádřit se, nebudu na všechno sama.

Kamarádi: Je fajn předávat si zkušenosti, radost i zklamání. Kdy se sejdeme na kávičku nebo pivečko?

Koníčky: Ó, to je dar. Najít si svou vášeň. Co takhle malování, zpívání, procházky, sport nebo sebevzdělávaní?

A co udělám nejdřív? Až se budu cítit na to vyjít ven, půjdu na procházku do lesa, koukat na kachny na rybníku, třeba hodinu nebo dvě. Vnímat vůni, barvy a klid kolem.

Vysvobození spočívá v tom, že se začneme starat o sebe. Byly nám dány rozum, cit, zdraví. Je potřeba o dary pečovat. Pokud máme být v pohodě, chce to realizovat se ve svém zaměstnání, dělat si radost, odpočívat a vážit si každého dalšího dne. Pokora je důležitá, ale měli bychom znát svou cenu. Nenechat se využívat. Umět dávat i brát.

Co jsem tím chtěla říct?

Především to, že sami sebe máme mít rádi. Tu lásku budou vnímat naši blízcí i vzdálení velmi kladně a bude nám všem lépe. Děti si ji budou přenášet do svého dalšího života. A také, že o svých pocitech a stavech nemáme mlčet, tím nikoho neohromíme, bude nám úzko a smutno. Měli bychom mluvit. Přímo křičet do světa, co cítíme, jak nám je. Nikdo nám do hlavy nevidí a většina ani netuší, co se s námi děje. Proto měli bychom jim to říct a nechat se zachránit.

A kdybyste chtěli, tak Vám můžeme nabídnout naše kurzy na seberozvoj nebo změnu profese. Stojím si za tím, že jsou opravu výborné. A všichni, kdo se na nich podílíme, to děláme s láskou!

Nechme se zachránit a věnujeme se tomu, co nás bude dělat šťastnými!