Před několika lety jsem strávil tři týdny v Peru. Rozhodl jsem se tenkrát podniknout výlet do jednoho z nejhlubších a nejkrásnějších kaňonů světa, kaňonu del Colca. Do těchto končin si člověk nemůže vyrazit jen tak nalehko, jako do Prachovských skal. Musí si najmout průvodce, který zná cestu, postará se o jídlo a nocleh a vůbec dovede vás bezpečně tam i zpět. Takového průvodce šlo sehnat poměrně snadno, stačilo zajít do některé z místních cestovních agentur. Ceníková cena dvoudenního výletu byla asi 50 USD na osobu. Zahrnovala dopravu klimatizovaným minibusem, jídlo a pití, ubytování a anglicky mluvícího průvodce. Věděl jsem, že první nabídka bývá většinou nadhodnocená a tak jsem začal smlouvat.

„Dám deset dolarů“, řekl jsem pevným hlasem. Jsem student. Mám málo peněz. Půjdu do jiné cestovky. Vytahoval jsem jeden argument za druhým. Pracovník agentury se mi trpělivě snažil vysvětlit, že deset dolarů nepokryje ani náklady na dopravu. Když už jsem se chtěl otočit a odejít, řekl mi, ať chvilku počkám, že se to pokusí nějak zařídit. No vida, jak to najednou jde, pomyslel jsem si a moje obchodnické sebevědomí narostlo do nevídaných rozměrů. Zdvihl sluchátko a po krátkém telefonátu mi sdělil, že pro mě vyjednal speciální cenu. Zda jsem ochoten dát 25 USD. No jakpak by ne! Sleva 50%, to už je zajímavá nabídka. A tak jsme si plácli.

Druhý den brzy ráno jsem už netrpělivě postával před cestovní agenturou, odkud se mělo vyrážet na sjednaný výlet. To, co následovalo pak, byla pro mě nejen pořádná lekce, ale doslova zážitek na celý život. Muž z cestovní agentury mi s úsměvem oznámil, že je vše zařízeno a požádal mě o zaplacení „usmlouvané“ částky. Pak mi předal lístky na místní autobus, zavolal taxi, aby mě odvezlo na autobusové nádraží a do ruky mi ještě vrazil igelitovou tašku se zásobami jídla na dva dny. Včetně finanční odměny pro místního průvodce!

Místo několika hodin příjemné cesty klimatizovaným minibusem s anglicky mluvícím doprovodem jsem strávil téměř celý den v přeplněném místním dopravním prostředku, který se ani autobusem nazvat nedal. Kromě cestujících převážel také hospodářská zvířata a vymetl s námi snad všechny vesnice v nejbližším okolí. Zaprášený, hladový a unavený jsem pozdě večer dorazil do zapadlé horské vesničky, kde už mě srdečně vítal průvodce. Neuměl jediné slovo anglicky.

Přesto, nebo právě proto jsem tam vysoko v peruánských Andách strávil dva nezapomenutelné dny přesně tak, jak sliboval leták cestovní agentury. A za cenu, kterou jsem si sám stanovil. Tehdy jsem pochopil, jak tržní ekonomika skutečně funguje. Proto pokaždé, když začnu mít pochybnosti, zda svým zákazníkům nabízím skutečně to, co požadují, za cenu, kterou jsou ochotni zaplatit, vzpomenu si na výlet do kaňonu del Colca.