Dne 1. 6. 2025 nabyl účinnosti zákon č. 120/2025 Sb. Tato významná právní norma je u odborné veřejnosti známá jako flexibilní novela zákoníku práce a do jisté míry návazně ovlivňuje postupy zaměstnavatele ve zdravotním pojištění. Jedná se především o situace související s rozvázáním pracovního poměru podle § 52 s vazbou na nárok na odstupné podle § 67 z. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoník práce). 

Placení pojistného zaměstnavatelem

Zaměstnavatel je povinen platit pojistné na zdravotní pojištění tehdy, jsou-li zaměstnanci vykonávajícímu pro zaměstnavatele činnost zúčtovány příjmy ze závislé činnosti zdaňované podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP), a rovněž v případě, kdy zúčtovaný příjem svojí výší či povahou povinnost placení pojistného zakládá.

Pokud se osoba nepovažuje ve zdravotním pojištění za zaměstnance dle § 5 písm. a) z. č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak zaměstnavatel z případně zúčtovaného příjmu pojistné na zdravotní pojištění neodvádí.

Obdobně zaměstnavatel neodvede pojistné ani v situaci, kdy ustanovení § 3 odst. 2 z. č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, taxativním výčtem vyjmenovává příjmy (plnění), které se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnují proto, že jsou zde uvedeny jako výjimky, třebaže podléhají zdanění podle § 6 ZDP. Začlenění mezi zákonem určené výjimky je v tomto případě nadřazeno zdaňování příslušného příjmu.

A jednou z těchto výjimek, tedy příjmem nepodléhajícím odvodu pojistného, je dle § 3 odst. 2 písm. b) z. č. 592/1992 Sb. odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné, na která vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů, a také odměna při skončení funkčního období, na kterou vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů.

Odstupné jako nárok zaměstnance

Zaměstnavatel je povinen vyplatit zaměstnanci odstupné v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru tehdy, kdy to zákon stanoví, a to bez pohledu na další okolnosti, jako je například nástup do dalšího zaměstnání, zahájení samostatné výdělečné činnosti nebo když se osoba stane poživatelem některého z důchodů. Odstupné je právem zaměstnance, které je soudně vymahatelné stejně jako ostatní práva zaměstnance plynoucí z pracovního poměru.

Nárok na další (vyšší) odstupné, než jaké je stanoveno zákonem, může být zaměstnanci přiznán v pracovní smlouvě nebo jiné dohodě, v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpise zaměstnavatele.

Splatnost odstupného je upravena v § 67 odst. 5 zákoníku práce. Odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty. Pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.

Organizační důvody u zaměstnavatele a výše odstupného

Nárok zaměstnance na odstupné vyplývá z ustanovení § 67 zákoníku práce, podle odst. 1 ve vazbě na délku trvání zaměstnání. Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru v návaznosti na délku trvání pracovního poměru odstupné ve výši nejméně jednonásobku až trojnásobku průměrného výdělku. V těchto případech se jedná o situace, kdy se zaměstnavatel ruší či přemísťuje, anebo se zaměstnanec stal nadbytečným.

Z pohledu zdravotního pojištění se v takových případech jedná o odstupné, na které vznikl nárok podle zákoníku práce, proto se pojistné na zdravotní pojištění neodvede, a to bez ohledu na počet násobků průměrného výdělku. Kdyby zaměstnavatel například zúčtoval zaměstnanci při rozvázání pracovního poměru pro nadbytečnost dle § 52 písm. c) zákoníku práce odstupné na základě interního předpisu třeba ve výši šestinásobku průměrného výdělku, nepodléhá celá částka odstupného odvodu pojistného na zdravotní pojištění.

Jednorázová náhrada jako nové plnění

Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem podle § 52 písm. d) zákoníku práce nebo dohodou z důvodu, že pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, nově přísluší při skončení pracovního poměru jednorázová náhrada ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku. Tato náhrada není osvobozena od daně z příjmů. Protože se jedná o náhradu škody podle § 271ca zákoníku práce, nepodléhá odvodu pojistného, resp. se nezahrne do vyměřovacího základu zaměstnance pro odvod pojistného na zdravotní pojištění.

Nový důvod s nárokem na odstupné – nejméně ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku

Zákonný důvod pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce vychází ze situace, kdy zaměstnanec dosáhl na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice. Návazně je pak v § 67 odst. 3 zákoníku práce stanoveno, že zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) nebo dohodou z téhož důvodu, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Jedná se o odstupné, na které vznikl nárok podle zákoníku práce, proto odvodu pojistného nepodléhá.