Jsem přesvědčen o tom, že všechny dluhy jsou ve své podstatě špatné a činnosti „na dluh“ jsou nepřirozené. Vycházím z předpokladu, že jsme nedílnou součástí přírody, vesmíru a všehomíra a tudíž pro nás platí stejné přírodní i duchovní zákony, jako pro vše živé i neživé kolem nás. A nic z toho nežije, neroste ani neexistuje na dluh.

Také já jsem si dříve myslel, že půjčovat si je dobré. Dokonce jsem se to učil ve škole. Když si půjčím, investuji a výnos z mé investice bude vyšší než úroky z vypůjčených prostředků, tak na tom vydělám. Poslouchalo se to krásně. Jenom mě nikdo neupozornil, že půjčka je jistý závazek, který budu muset za každých okolností splatit i s úroky. Na rozdíl od ní je jakákoliv investice velice nejistou záležitostí. Důkazů o tom vidíme dnes kolem sebe více než dost.

Nechci se zde pouštět do teoretických úvah a rozborů úvěrové problematiky a pracně dokazovat, zda jsou úvěry a úroky dobré či nikoliv. Faktem ale zůstává, jak jsem nastínil výše, že jakýkoliv úvěr je můj závazek k vytvoření budoucí hodnoty, za kterou už ale nedostanu zaplaceno. Ano, čtete dobře, dlužník se vlastně sám dobrovolně odsuzuje k několika měsícům nebo rokům nucených prací. Pokud se vám zdá termín nucené práce příliš drsný, zkuste přestat splácet úvěr a vzít si rok neplacené dovolené.

Samotné peníze jsou ve své podstatě jen bezcenné kousky kovu a papíru. Jak vyplývá z jejich definice, jedná se o směnnou jednotku a uchovatele hodnot. Právě slovo hodnota je klíčové. Proto, abych získal peníze, musím nejprve vytvořit hodnotu, která přinese mým zákazníkům užitek. Teprve pak mohou „vzniknout“ peníze jako obraz této hodnoty a já dostanu zaplaceno. Je to tedy prosté. Čím větší hodnotu pro své zákazníky vytvořím, tím více budu mít peněz.

Přístup „nejprve hodnota, potom peníze“ mě tedy vedly k tomu, že jsem využívání úvěrových produktů omezil na minimum. Neznamená to samozřejmě, že žádné dluhy nemám. Každý měsíc například telefonuji „na dluh“ a jsem tedy dlužníkem, dokud nezaplatím fakturu za telefon. To je ale dáno jen časovým nesouladem mezi odebráním služby a splatností faktury. Pokud bych si chtěl půjčit a nepodstoupit riziko, že svůj dluh nesplatím, musela by být splněna jedna z následujících podmínek:

• a) před podpisem úvěrové smlouvy uzavřu „smlouvu o příjmech“, která bude krýt splátky úvěru až do jeho úplného umoření. V praxi bych například se svým zaměstnavatelem uzavřel pracovní smlouvu, že mě po dobu splácení nepropustí a pokud ano, vyplatí mi jednorázově takovou částku, která odpovídá výši nesplaceného úvěru.
• b) pokud nebude možné smluvně zajistit příjem, musím mít částku ve výši nesplaceného úvěru k dispozici v jiné likvidní formě, například na svém bankovním účtu, termínovaném vkladu nebo v podobě jiného produktu s dostupností v řádech týdnů či měsíců. V ideálním případě u stejného finančního ústavu, kde jsem si vzal úvěr.

Jak asi tušíte, jsou obě podmínky spíše z říše pohádek a váš zaměstnavatel nebo finanční poradce by asi pochyboval o vašem duševním zdraví, v lepším případě by se asi smíchy za břicho popadal. Možná proto si teď říkáte, že bez dluhů to prostě nejde. Nebo že platit hotově a bez odkladu je holý nesmysl. Ale vzorem nám všem může být jeden vyučený švec, který slovo dluh úplně vyškrtl ze svého slovníku. A přesto vybudoval podnik, který neměl konkurenci a dokonce založil svou vlastní banku. Tenhle pán dodržoval dvě podnikatelské zásady: „Buďme věřiteli, ne dlužníky!“ a „Baťa platí hotově!“

Stále si myslíte, že to bez dluhů nejde?